K určitosti ujednání o smluvní pokutě vyjádřené procentem z dlužné částky

Smluvními stranami bývá v praxi často pro utvrzení povinnosti uhradit řádně a včas finanční plnění sjednávána v rámci smluv smluvní pokuta, přičemž bývá nezřídka určená určitým způsobem jejího výpočtu závislém na době prodlení dlužníka. Jedním z možných způsobů, jak výši smluvní pokuty určit, je stanovení výpočtu dle procentní sazby za každý den prodlení (či jiný časový úsek označující prodlení – týden, měsíc, rok) s úhradou dlužné částky. Uvedený způsob určení výše smluvní pokuty má však jistá úskalí a smluvní strany mnohdy nedostojí podmínkám kladeným ustálenou judikaturou na určitost takového ujednání, což činí ujednání smluvních stran o smluvní pokutě neurčitým a následně také nevymahatelným v soudním řízení. Věřitel tak často následně přichází o svůj nárok ze smluvní pokuty, i když takovému následku mohl při uzavírání smlouvy předejít.

Obecně lze samozřejmě potvrdit závěr, že smluvní pokuta může být v rámci ujednání smluvních stran platně ujednána procentní částkou za určitý časový úsek prodlení dlužníka s úhradou. Tento závěr je obecně přijímaný, jak v rámci odborné veřejnosti, tak v rámci soudní judikatury již řadu let[1], a nečiní v praxi obtíže. Je plně v souladu s principem autonomie vůle a smluvní volnosti smluvních stran v rámci závazku, aby určily způsob určení smluvní pokuty dle svých preferencí.

Klíčové je však ono skutečné „provedení“ a vyjádření vůle stran v rámci samotné smlouvy v ujednání stanovující způsob výpočtu takto určené smluvní pokuty, protože v případě, že je obsah právního jednání vyjádřen v písemné formě, je určitost takového projevu dána obsahem listiny, na které je tento projev zaznamenán. Nestačí tedy, že smluvním stranám smlouvy je jasné, co je předmětem příslušného ujednání a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu samotné listiny[2]. Při formulaci ustanovení o způsobu výpočtu výše smluvní pokuty je tak pro posouzení určitosti a srozumitelnosti takového ujednání nerozhodné, že mezi smluvními stranami je zřejmé, jak měla být smluvní pokuta určena, pokud to není zřejmé z obsahu listiny ujednání obsahující. Způsob určení smluvní pokuty musí tedy být v takovém případě jednoznačný také ze samotné smlouvy.

Určitým ukázkovým případem může být kauza řešená před Nejvyšším soudem ČR a popsána v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.7.2011, sp. zn. 33 Cdo 3008/2009, jehož závěry potvrzuje a označuje za stabilní také Ústavní soud České republiky[3]. V projednávané věci bylo na základě dokazování v řízení před soudy nižších stupňů zjištěno, že smluvní strany ve smlouvě o půjčce ze dne 16.2.1995 ujednaly následující ujednání o smluvní pokutě: „v případě, že dlužníci neuhradí zálohu úroku v sjednané lhůtě, […], uhradí smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení z dlužné částky, max. po dobu 30-ti dnů.“ Dle názoru Nejvyššího soudu ČR je takovéto ujednání o smluvní pokutě neurčité, „neboť z něj nelze zjistit výši smluvní pokuty, resp. nelze z něj spolehlivě zjistit způsob určení smluvní pokuty“[4]. Nejvyšší soud ČR dále v rámci uvedeného rozhodnutí vysvětluje, že z obsahu ujednání je sice nepochybné, že smluvní strany určily procentuální výši smluvní pokuty, nelze však ani výkladem uvedeného ustanovení jednoznačně určit základ, ze kterého má být smluvní pokuta vypočtena, jelikož z formulace „z dlužné částky“ není zřejmé, zda má být smluvní pokuta vypočtena z nedoplatku jistiny půjčky nebo pouze ze zálohy sjednaného úroku, která nebyla skutečně dlužníkem uhrazena[5]. Uvedený rozpor ve výkladu v otázce základu smluvní pokuty pak ve svém důsledku v uváděném případě vedl až k neplatnosti předmětného ujednání o smluvní pokutě pro její neurčitost a nárok v rozsahu smluvní pokuty nebyl věřiteli přiznán v žádné výši.

Obdobným případem pak byl rovněž případ projednávaný Ústavním soudem České republiky v rámci řízení pod sp. zn.: IV. ÚS 4114/12, kdy stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem řízení soudní smír ve věci vypořádání společného jmění manželů, přičemž v rámci soudního smíru účastníci soudního smíru ujednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z „celkové dlužné částky“. Právě zvolený základ pro výpočet smluvní pokuty byl pak soudy v předcházejícím exekučním řízení i Ústavním soudem posouzen jako neurčitý, jelikož z textace soudního smíru nebylo zřejmé, zda je „celkovou dlužnou částkou“ míněna pouze dlužná jistina, nebo i některá ze dvou smluvních pokut sjednaných soudním smírem.[6] Tuto nejasnost pak nebylo možné odstranit ani výkladem textace soudního smíru a ve svém důsledku pak bylo ujednání posouzené jako neplatné pro neurčitost, a stěžovatelka se nároku ze smluvních pokut nedomohla.

Pro úplnost je nutné dodat, že ujednání o smluvní pokutě mohou být pro neurčitost či nesrozumitelnost shledána neplatnými pouze v případě, že nesrozumitelnost či neurčitost takových to ujednání se nepodaří odstranit ani výkladem dle zákonných interpretačních pravidel[7]. Interpretace obsahu takového ujednání příslušným soudem však nemůže nahrazovat, doplňovat ani měnit již učiněné právní jednání.

Oba uvedené příklady mají společné právě to, že jako základ pro určení výše smluvní pokuty stanovené procentem byla zvolena blíže nespecifikovaná dlužná částka vyjádřená zcela obecně. Při takovéto obecné formulaci pak mohou v návaznosti na ostatní ujednání příslušné smlouvy vznikat výkladové problémy, které, jak uvedeno výše, mohou vést až k dovození neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a nevymahatelnosti jakéhokoliv nároku z takto sjednané smluvní pokuty.

Ke škodě věci však ani v dnešní době nelze pozorovat zcela konzistentní přístup soudů k posuzování ujednání o smluvních pokutách z hlediska jejich určitosti. Najít ostrou hranici, kdy již bude pokuta stižena vadou, kterou nelze překlenout ani výkladem, a tedy v praxi shledána neplatnou, popř. nevymahatelnou, je proto více než složité.

Závěr

S ohledem na výše uvedené je tedy klíčové při formulaci ujednání o smluvní pokutě určené procentem z určitého základu, vždy dostatečně precizně a jasně určit částku, z níž se smluvní pokuta vypočítává.  Lze tedy pouze doporučit vyvarovat se užití zcela obecných formulací bez bližšího doplnění, a to zejména v případech, kdy ze smlouvy vzniká více nároků, které mohou mít odlišný okamžik splatnosti. Případné výkladové překlenutí nedostatečně precizních ujednání o smluvní pokutě dle interpretačních pravidel může být v praxi nemožné, a to i přesto, že oběma smluvním stranám byl v okamžiku sjednání ujednání o smluvní pokutě obsah vzájemných závazků znám.

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 99, sp. zn. 29 Cdo 2495/98

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2011, sp. zn. 33 Cdo 3008/2011

[3] Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23.7.2013, sp. zn. IV. ÚS 4114/12

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2011, sp. zn. 33 Cdo 3008/2011

[5] Tamtéž

[6] Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 23.7.2013, sp. zn. IV. ÚS 4114/12

[7] Například ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1085/2006 Nejvyšší soud České republiky dovodil přípustnost smluvní pokuty formulované tak, že „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení“. Soud sice souhlasil se závěrem, že chybí explicitní vyjádření základu pro výpočet smluvní pokuty, jinak řečeno částky, z něhož má být 0,1 % za den prodlení vypočítáno, avšak současně uzavřel, že lze z kontextu dovodit, že měly strany na mysli výpočet právě z částky uvedené na faktuře, s jejímž zaplacením byla strana povinná k úhradě smluvní pokuty v prodlení. Jinak řečeno v případě prodlení s úhradou celé faktury z celé fakturované částky, v případě prodlení s úhradou toliko části faktury pouze z takto nezaplacené části faktury.