Koronavirus: podstatná změna okolností jako východisko pro řešení negativních dopadů restriktivních opatření nejen na existující obchodně právní vztahy

ÚVOD

S ohledem na aktuálně přijatá opatření vlády a ministerstva zdravotnictví spočívající nejen v omezení volného pohybu osob či provozu provozoven, ale také v určité míře v zásazích do některých segmentů volného trhu, a dále s ohledem na trvající riziko nákazy onemocněním COVID-19, nelze mít pochybnosti o tom, že aktuální situace má či případně bude mít rovněž nezanedbatelné negativní dopady do celé řady existujících smluvních vztahů. Možná jste právě Vy smluvní stranou takového smluvního vztahu a zcela legitimně si pokládáte otázku, zda nevýhoda Vám vzniklá může být nějakým způsobem vyrovnána. Jedním z možných řešení může být aplikace zásady známé jako tzv. clausula rebus sic stantibus, neboli zásady změny okolností.

Obecně představuje tzv. podstatná změna okolností výjimku z obecné zásady pacta sunt servanda neboli smlouvy mají být plněny, a jedná se o určitou možnost, jak docílit změny či korekce již jednou mezi smluvními stranami dohodnutých smluvních podmínek.[1] Prostřednictvím tohoto pravidla právní řád reflektuje existenci vnějších okolností majících přímý vliv na práva a povinnosti smluvních stran. V tomto případě pak dává právní řád možnost smluvním stranám za splnění určitých podmínek tuto vnější okolnost reflektovat a upravit s ohledem na její dopady konkrétní smluvní vztah tak, aby byla mezi smluvními stranami opět dosažena rovnováha ve vzájemných právech a povinnostech.

VÝCHODISKA PRÁVNÍ ÚPRAVY

Konkrétní podmínky pro aplikaci klauzule podstatné změny okolností upravuje ustanovení § 1765 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský zákoník“), přičemž se jedná o následující podmínky:

• existence změny okolností, která nastala po uzavření smlouvy, nebo se stala známou až po uzavření smlouvy;
• změna okolností nebyla dotčenou smluvní stranou předvídatelná ani ovlivnitelná;
• vznikl zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran, znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění;
• existuje vztah příčinné souvislosti mezi nastalou změnou okolností a zvlášť hrubým nepoměrem v právech smluvních stran, jinými slovy tato změna uvedený zvlášť hrubý nepoměr vzájemných práv a povinností zapříčinila; a
• současně žádná ze smluvních stran v rámci smlouvy nepřevzala tzv. nebezpečí změny okolností, a užití ustanovení § 1765 občanského zákoníku nebylo smlouvou vyloučeno.[2]

Při kumulativním splnění všech podmínek uvedených výše pod písmeny (a) až (e) má dotčená smluvní strana,k jejíž tíži vnější podstatná změna okolností ovlivnila vzájemná práva a povinnosti, právo domáhat se u druhé smluvní strany obnovení jednání o smlouvě, na jehož základě má dojít k obnovení vzájemné rovnováhy práv a povinností ze smluvního vztahu plynoucích. V případě, že se smluvní strany nedohodnou v přiměřené lhůtě, má kterákoliv ze smluvních stran právo domáhat se, aby příslušný soud svým rozhodnutím závazek ze smlouvy změnil obnovením rovnováhy práv a povinností, anebo jej ke dni rozhodnutí zrušil.

Pro úspěšné nárokování změny či zrušení smluvního závazku příslušným soudem je však nutné dodržení lhůty pro uplatnění práv dle předchozího odstavce. Tato lhůta je upravena ustanovením § 1766 odst. 2 občanského zákoníku do jisté míry obecně, když je uvedeno, že soud návrh na změnu či zrušení závazku zamítne, pokud dotčená smluvní strana neuplatnila právo na obnovu jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musela zjistit. Přičemž dále stanoví domněnku, že tato lhůta činí dva (2) měsíce.[3]

APLIKACE NA AKTUÁLNÍ SITUACI

Existence nepředvídatelné a neovlivnitelné změny okolností

Z pohledu naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 1765 občanského zákoníku, jak jsou uvedeny výše, je klíčové posouzení, zda je možné pandemii koronaviru a případně související restriktivní opatření považovat za zdroj podstatné změny okolností, která je schopna zvlášť hrubý nepoměr v rámci smluvního závazku vyvolat.

Obecně může být zdrojem změny okolností celá řada vnějších faktorů a událostí různé povahy, např. přírodní, právně-politické, ekonomické, společenské. Vždy však jde o zcela zásadní a mimořádné změny vnější povahy, kterými jsou například válka, povodeň, embarga, prohibice atd., a které zcela zásadně až extrémně zasáhnou do vzájemných práv a povinností smluvních stran.[4]

Takovýmto zásadním vnějším faktorem je jistě také pandemie koronaviru a s ní související vládou a ministerstvem zdravotnictví přijatá opatření, jako např.: povinné karantény pracovníků, omezení pohybu pracovníků přes hranice, uzavření provozoven, omezení prodejní doby atd.

S ohledem na okolnosti je pak zřejmé, že šíření pandemie koronaviru ani související restriktivní opatření nemohla naprostá většina osob předvídat a ani žádným způsobem ovlivnit anebo šíření viru jakkoliv zabránit či zmírnit. S ohledem na tuto skutečnost lze posoudit pandemii koronaviru jako onu vnější skutečnost, neovlivnitelnou, nepředvídatelnou a smluvními stranami neodvratitelnou, která může být způsobilá založit zvlášť hrubý nepoměr mezi smluvními stranami.

Časové hledisko

Využití ustanovení o podstatné změně okolností pak zásadně přichází v úvahu za předpokladu, že smluvní závazek existoval předtím, než došlo k oné změně okolností. Případně může být k aplikaci přistoupeno v případě, kdy smlouva sice byla uzavřena až následně poté, co změna okolností již nastala, ale smluvní straně se stala tato změna okolností známou až po uzavření smlouvy.

S ohledem na uvedené je tedy pravděpodobné, že aplikace změny okolností nebude zpravidla přicházet v úvahu ve vztahu ke smluvním vztahům vzniklým poté, co již např. došlo k vyhlášení nouzového stavu a byla aplikována restriktivní opatření.

Z časového hlediska je pak vhodné upozornit na situaci, kdy změna okolností nastane ve chvíli, kdy je již jedna ze smluvních stran v prodlení se splněním závazku. Zákon k tomuto nedává konkrétní pravidlo, nicméně ze závěrů prvorepublikové judikatury lze předpokládat, že v těchto případech spíše v zásadě aplikace podstatné změny okolností nebude přicházet v úvahu.[5]

Zvlášť hrubý nepoměr v právech a povinnostech smluvních stran

Další podmínkou aplikace předmětného ustanovení je existence zvlášť hrubého nepoměru v právech a povinnostech smluvních stran. Ve smyslu uvedeného ustanovení může být zvlášť hrubý nepoměr mezi smluvními stranami založen buď (a) neúměrným zvýšením nákladů plnění na straně dodavatele, anebo (b) neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění pro odběratele.

Za určitých okolností lze předpokládat, že obě varianty mohou s ohledem na aktuální dopady pandemie a restriktivních opatření v rámci smluvních vztahů nastat.

Lze předpokládat celou řadu důvodů pro zvýšení nákladů na dodávané plnění za aktuálních podmínek. Příkladmo se může jednat o navýšení mzdových nákladů z důvodu nedostatku pracovníků způsobeného nařízenou karanténou, zákazem pohybu u přeshraničních pracovníků či panikou a související neochotou pracovníků docházet do zaměstnání, zvýšení nákladů na výrobu z důvodu nutnosti nakoupení ochranných pomůcek pro pracovníky, zvýšení ceny subdodávek z důvodu nedostatku konkrétního druhu zboží pro omezení volného pohybu určitých druhů zboží či extrémní zvýšení poptávky, devalvace měny atp.

Obdobně pak lze z pohledu věřitele předpokládat řadu situací, kdy může z důvodu aktuální situace dojít k neúměrnému snížení hodnoty dodávaného plnění a toto plnění pak bude mít pro věřitele výrazně nižší hodnotu. Může se jednat například o plnění, jehož předmětem je dodávka produktů, které jsou s ohledem na aktuální restriktivní opatření v prodeji vysoce omezeny, jako například sudové pivo či další produkty dodávané restauracím ke zpracování atp.

Z pohledu potřebné intenzity vzájemného nepoměru je pak třeba, aby jej bylo možné kvalifikovat jako nepoměr zvlášť hrubý. Pro výklad daného ustanovení zatím neexistuje dostatek judikatury a hodnotící kritéria intenzity nepoměru tak budou jistě předmětem dalšího vývoje judikatury.[6] Nicméně zákonodárce dává zvolenou textací jasně najevo, že vzájemná nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran musí dosahovat vysoké intenzity. Při posouzení konkrétní míry vzájemného nepoměru pak bude hrát roli celá řada objektivních ale i subjektivních okolností, přičemž vyhodnocení bude záviset vždy na konkrétních okolnostech daného případu.

Příčinná souvislost

Předpokladem pro aplikaci ustanovení § 1765 je pak prokázání, že vzájemný zvlášť hrubý nepoměr mezi smluvními stranami byl založen právě změnou okolností. Jinými slovy dotčená smluvní strana domáhající se obnovení jednání o smlouvě je povinna prokázat existenci příčinné souvislosti mezi vnější okolností, která je zdrojem změny okolností, a zvlášť hrubým nepoměrem smluvních stran.

Vzhledem k povaze obchodně právních smluvních vztahů lze předpokládat, že v řadě případů bude možné příčinnou souvislost mezi konkrétním restriktivním opatřením zavedenými z důvodu šíření pandemie a vzniklým zvlášť hrubým nepoměrem prokázat. Nicméně uvedené je vždy otázka konkrétních okolností daného případu.

Převzetí nebezpečí změny okolností, vyloučení aplikace klauzule

Právní úprava vychází z předpokladu, že klauzule změny okolností je mlčky sjednanou v každé uzavřené smlouvě[7], to však pouze pokud ji smluvní strany výslovně nevyloučí, či neupraví vzájemný smluvní vztah pro případ změny okolností jiným odchylným pravidlem.

Současně pak nemá smluvní strana právo se domáhat nároků vzniklých z důvodů podstatné změny okolností v případě, že v rámci smluvního závazku na sebe převzala nebezpečí změny okolností.

V konkrétním případě bude tedy zapotřebí vždy zkoumat, zda uzavřená smlouva neobsahuje odchylné ujednání pro případ změny okolností, anebo klauzuli o převzetí nebezpečí změny okolností anebo není smlouvou aplikace ustanovení § 1765 občanského zákoníku přímo vyloučena. V takovémto případě pak nároky plynoucí z podstatné změny okolností dotčené smluvní straně vůbec nevzniknou, případně budou modifikovány dle odchylného ujednání smluvních stran.

ZÁVĚR

Závěrem je možné konstatovat, že aplikace ustanovení upravující podstatnou změnu okolností není pro případ pandemie koronaviru vyloučena. Naopak lze uvažovat o celé řadě nejen obchodně právních smluvních vztahů, do nichž mohla tato neovlivnitelná vnější událost zprostředkovaně či přímo zasáhnout a založit tak zvlášť hrubý nepoměr ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. Vždy je však zapotřebí zohlednit konkrétní okolnosti daného případu, zejména dopad restriktivních opatření na konkrétní smluvní vztah, a vyhodnotit intenzitu nepoměru mezi právy a povinnostmi smluvních stran.

S ohledem na obecnou povinnost statutárních orgánů obchodních korporací pak lze pouze doporučit řádné zhodnocení smluvních vztahů obchodních společností z pohledu možného využití podstatné změny okolností, pro jejíž aplikaci mohou být v konkrétním případě splněny podmínky.

Současně je také třeba vyhodnotit možnost aplikace ustanovení § 1765 občanského zákoníku o podstatné změně okolností bez zbytečného odkladu a případně právo na obnovení jednání o smlouvě bezodkladně uplatnit. A to tak, aby bylo uplatněno nejpozději do dvou měsíců ode dne, co změnu okolností musela dotčená smluvní strana zjistit (orientačně lze jistě využít i termín účinnosti nouzového stavu 12.3.2020). Jinak se dotčená smluvní strana vystavuje riziku, že ji nebude případný i existující nárok soudem přiznán.

S ohledem na plošnost a intenzitu restriktivních opatření přijatých v souvislosti se snahou zmírnit šíření pandemie koronaviru lze předpokládat, že právní úprava podstatné změny okolností v rámci našeho právního řádu se dočká hojného využití a dojde také k precizaci výkladu tohoto ustanovení související judikaturou.

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2019, spis. zn.: 26 Cdo 1670/2018.

[2] § 1765 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

[3] § 1766 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

[4] Milan Hulmák a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054), 1. vydání, 2014, str. 222 – 234.

[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 21.10.1925, Rv I 1122/25.

[6] Milan Hulmák a kol., Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 – 2054), 1. vydání, 2014, str. 222 – 234.

[7] Důvodová zpráva k zákonu 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 1764 až 1766.