Zpět

Rozhodovací praxe: Odpovědnost zadavatele veřejné zakázky za škodu

7. září 2022

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2022, sp. zn. 25 Cdo 1417/2020

Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1417/2020 ze dne 21.4.2022, zabýval otázkou odpovědnosti zadavatele veřejné zakázky, který v rozporu se zákonem vyloučil uchazeče o veřejnou zakázku ze zadávacího řízení, ačkoliv tento uchazeč o veřejnou zakázku podal v souladu se zadávací dokumentací nejvýhodnější nabídku.

Klíčovou otázkou je, zda vůbec existuje subjektivní právo uchazeče na přidělení veřejné zakázky v situaci, kdy podal nejvýhodnější nabídku a zda se případně lze efektivně domoci alespoň nějaké formy nápravy, potažmo odškodnění tohoto protiprávního postupu?

Úvodem se sluší zmínit, že ačkoliv byl skutkový stav v komentované věci posuzován v poměrech předchozí právní úpravy[1], východiska tohoto článku se uplatní i v poměrech aktuálně platného a účinného zákona o zadávání veřejných zakázek[2].

Subjektivní právo na přidělení veřejné zakázky

Jak je již výše zmíněno, v komentovaném případě se vedl spor o náhradu škody vzniklé uchazeči z důvodu nezákonného vyloučení ze zadávacího řízení zadavatelem, ačkoliv tento uchazeč podal nejvýhodnější nabídku. Zadavatel je sice dle zákona oprávněn vyloučit účastníka zadávacího řízení v zákonem taxativně vymezených případech[3], tyto podmínky však v komentovaném případě nebyly naplněny. Jednalo se tedy o jasné porušení zákonných pravidel ze strany zadavatele, které uchazeče o veřejnou zakázku poškodilo.

Nicméně uchazeči o veřejnou zakázku nic fakticky nezaručuje, že se stane vybraným dodavatelem, ačkoliv podle předepsaných podmínek podá nejvýhodnější nabídku. Nesvědčí mu totiž žádné veřejné subjektivní právo být vybrán jako vítězný uchazeč v konkrétní veřejné zakázce ani právo na uzavření smlouvy. Jediným garantovaným právem uchazeče je právo na transparentní a nediskriminační postup zadavatele v zadávacím řízení a právo na nezávislý přezkum úkonů či rozhodnutí zadavatele.[4]

Uchazeč se tak spíše než „nápravy“ porušení povinnosti zadavatele stanovené v zákoně o veřejných zakázkách, resp. v poměrech současné právní úpravy v zákoně o zadávání veřejných zakázek může domoci alespoň náhrady škody zapříčiněné tímto protiprávním jednáním. Takový nárok se posuzuje podle obecných ustanovení o náhradě škody obsažených v občanském zákoníku[5] v rámci občanského soudního řízení.

Posouzení uchazečova nároku Nejvyšším soudem

Absencí subjektivního práva uchazeče na přidělení veřejné zakázky a na následné uzavření smlouvy se pochopitelně v komentovaném případě bránil své odpovědnosti i zadavatel veřejné zakázky.

Takovou argumentaci ale soud odmítl, neboť její akceptace by vedla k úplnému vyloučení možnosti odškodnění poškozených účastníků zadávacího řízení. Podle soudu tudíž není rozhodné, zda existuje subjektivní právo uchazeče na přidělení veřejné zakázky, nebo na uzavření smlouvy (což, jak jsme již nastínili, neexistuje). Pro posouzení nároku na náhradu škody je totiž podle soudu podstatné pouze to:

  1. zda k přidělení veřejné zakázky danému uchazeči nedošlo pouze z důvodu porušení pravidel upravených v zákoně o veřejných zakázkách, resp. v poměrech současné právní úpravy v zákoně o zadávání veřejných zakázek; a zároveň
  1. zda existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebýt neoprávněného vyloučení uchazeče, jeho nabídka by vzhledem k obvyklému chodu zadávacího řízení (s ohledem na obecnou zkušenost či další poznatky) byla vybrána jako vítězná a zadavatel by s ním uzavřel smlouvu a zakázku realizoval.

V takovém případě lze po zadavateli veřejné zakázky požadovat náhradu škody v podobě ušlého zisku (vypočteného jako rozdíl mezi předpokládanými tržbami z veřejné zakázky a náklady vynaloženými v souvislosti s její realizací). Současně lze podle nás uvažovat i o náhradě skutečné škody v podobě typicky marně vynaložených nákladů na zpracování nabídky do zadávacího řízení.  

Prokázání rozhodných skutečností je však břemenem poškozeného uchazeče o veřejnou zakázku, který tak musí prokázat nejen porušení povinnosti na straně zadavatele, ale i příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vzniklou škodou. Slovy soudu je třeba odpovědět na otázku zda existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebýt neoprávněného vyloučení, nabídka by vzhledem k obvyklému chodu zadávacího řízení (s ohledem na obecnou zkušenost či další poznatky) byla vybrána jako vítězná a došlo by tak k realizaci smlouvy.

Prokazování výše škody je pak obvykle snazší v případně skutečné škody. Prokázání a stanovení výše ušlého zisku pak závisí na posouzení míry pravděpodobnosti, zda a v jaké výši by se poškozený obohatil, pokud by ke škodné události nedošlo. Jedná se tudíž z povahy věci o posouzení hypotetického budoucího vývoje. Samotnou výši ušlého zisku je pak zpravidla potřebné dokládat znaleckým posudkem, který tento hypotetický vývoj kvantifikuje.

Nutno říci, že právo uchazeče na náhradu škody v obdobným případech předpokládá i právo EU a judikatura Soudního dvora EU.

Závěr

Závěrem se tak dá shrnout, že pokud bude uchazeč o veřejnou zakázku neoprávněně vyloučen ze zadávacího řízení, přičemž za běžného chodu věcí se dá předpokládat, že veřejnou zakázku by získal, vzniká mu nárok na náhradu škody, to vše samozřejmě pouze v případě, že jsou dány i ostatní obecné požadavky pro stanovení odpovědnosti za škodu – tj. především prokázaná příčinná souvislost mezi neoprávněným vyloučením ze zadávacího řízení a škodou na straně uchazeče.

 

 


[1] zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách

[2] zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů

[3] viz v aktuální právní úpravě zejména § 48 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů

[4] viz NSS 5 As 68/2019, bod 5

[5] v aktuální právní úpravě zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů