Nájem prostor sloužících podnikání (dříve nájem nebytových prostor) je jednou ze speciálních úprav nájmů v občanském zákoníku, který se úpravou nejvíce blíží úpravě nájmu k zajištění bytových potřeb. Avšak zatímco nájem „k bydlení“ upřednostňuje širokou a neměnnou ochranu práva nájemce, u „podnikatelského“ nájmu se mohou stran od zákonné úpravy libovolně odchýlit.
Identifikačním prvkem smlouvy o nájmu prostor sloužících podnikání je účel nájmu, kterým musí být právě podnikání (resp. umělecká tvorba či výkon svobodných povolání), pro jehož posouzení je dle nedávného rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 1654/2022 důležitý skutečný účel nájmu, který lze vyvodit např. z obvyklého užití pronajatých prostor, skutečnosti, zda je nájemce podnikatelem apod.
Obsah smluvního ujednání tedy není sám o sobě pro určení účelu nájmu rozhodující. I nájem bytu tedy může být ve skutečnosti nájmem prostor sloužících podnikání. V takovém případě se tedy neuplatní širší ochrana nájmu k bydlení.
K nájmu sloužícímu k podnikání se pak vztahují například i tato speciální pravidla (která lze ve smlouvě vyloučit):
- nájemce nemůže bez souhlasu pronajímatele změnit povahu podnikatelské činnosti sjednané ve smlouvě, pokud by taková změna podstatně zhoršila poměry v pronajaté věci (tedy např. nebude moci změnit užití z kanceláře na hostinskou činnost);
- nájemce může nájem vypovědět jestliže ztratí způsobilost k činnosti, k níž byl nájem sjednán, popř. jestliže již pronajatý prostor tuto činnost nájemce dále neumožňuje;
- nájemce má právo na náhradu za převzetí zákaznické základny, která po skončení nájmu přešla na jeho úkor pronajímateli či novému nájemci.
Nájem prostor sloužících podnikání je tedy užitečným institutem, jehož dispozitivní úprava nechává široký prostor pro kontraktaci a současně zakotvuje i pravidla pro případ, že nastane některá ze situací, na kterou strany při sjednávání nepomyslely.