O endors

Období pandemie COVID-19 si pravděpodobně většina z nás nechce dobrovolně připomínat. Toto období se pojilo mj. s řadou krizových opatření vlády, která významně zasáhla do činnosti celé řady podnikatelů. Nejvyšší soud („NS“) však v nedávné době vydal rozhodnutí, které vrhá světlo naděje na tyto temné časy. NS totiž potvrdil odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku přijetí krizových opatření, a to včetně škody v podobě ušlého zisku.¹

Žalobkyně (obchodní společnost) se v předmětném řízení domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši přibližně 1,1 mil Kč, která vznikla v důsledku krizových opatření vlády, jimiž byl zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovně žalobkyně.

Spor se dostal až k NS, který rozhodoval o dvou právních otázkách, a to

(i)za jakých podmínek je založena odpovědnost státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle krizového zákona²; a

(ii)jaký je výklad pojmu „provedení krizového opatření“?

NS ve svém rozhodnutí potvrdil objektivní odpovědnost (tj. odpovědnost bez ohledu na zavinění) státu v souvislosti se škodami v důsledku provedení krizového opatření, a to bez zřetele na to, že bylo opatření správné či v souladu se zákonem. NS tedy dovodil, že jediné, co je pro vznik odpovědnosti státu rozhodné, je naplnění následujících tří podmínek:

1)provedení krizového opatření;

2)vznik škody; a

3)příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody.

Pro potenciální úspěch ve sporu o náhradu škody je nad výše zmíněné podmínky nutno nejprve posoudit, zda byl nárok na náhradu škody uplatněn v subjektivní lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se osoba o vzniku škody dozvěděla, a v objektivní lhůtě 5 let od doby, kdy škoda vznikla.³

Nárok se prvotně uplatňuje u příslušného orgánu krizového řízení, kterým je v tomto případě vláda, respektive Úřad vlády ČR.⁴ Teprve následně je možné domáhat se náhrady žalobou u soudu.

Žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila řádně a se svou následnou žalobou se dostala až k NS, který se neztotožnil se zamítavým názorem odvolacího soudu v otázce omezení odpovědnosti státu. Odvolací soud totiž konstatoval, že stát je odpovědný pouze za škodu způsobenou individuálně zaměřenými krizovými opatřeními. Takový závěr však dle NS nemá oporu v zákoně.

Stejně tak NS odmítl názor odvolacího soudu, že stát nenese odpovědnost za škodu, jelikož krizová opatření představují produkt legislativní činnosti. NS zde však zdůraznil, že ve výjimečných případech stát může odpovídat i za škodu způsobenou legislativní činností, a to například v situaci, kdy na sebe stát tuto povinnost dobrovolně převzal.

K výkladu pojmu „provedení krizového opatření“ pak NS uvedl, že provedení nastává okamžikem uvedeným v jednotlivých krizových opatřeních, tzn. např. dnem, od kterého je opatření účinné. Od této chvíle stát odpovídá za jím způsobenou škodu. Provedení krizového opatření tak nespočívá např. v jeho vynucení v podobě použití síly orgánem policie. Skutečnost, že žalobkyně respektovala krizové opatření, tedy neznamená, že vůči ní nebylo provedeno.

NS zde zdůraznil, že skutečnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by dle NS znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je dle NS zjevně nesprávný.

Tímto rozhodnutím NS vyslal signál, že domáhat se náhrady škody v souvislost s krizovými opatřeními v době pandemie má smysl a zároveň citelně posílil pozici podnikatelů v potenciálním sporu.

Problematickými body budou nyní zejména prokazování vzniku a výše škody, a také prokazování příčinné souvislosti krizového opatření s vzniklou škodou. Zároveň nelze opomenout zmíněné lhůty s ohledem na fakt, že první krizová opatření byla provedena již v březnu 2020.