Zákaz sebeobviňování představuje významnou ústavní zásadu. Její rozsah a aplikace je však soudy často vykládána nesprávně. Státní moc pak v takových případech postupuje při získávání důkazů v neprospěch obviněného protiprávním způsobem. Proti této praxi se nedávno ohradil Ústavní soud.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí soudů, podle kterých se měl dopustit dvou trestných činů, konkrétně legalizace výnosů z trestné činnosti[1] a křivé výpovědi[2]. Stěžovatel totiž v trestním řízení vedeném proti jiné osobě uvedl v postavení svědka i přes náležité poučení nepravdivé informace o jím přijatých prostředcích. Právě z rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu této osoby vyplývají i rozhodnutí o spáchání trestného činu křivé výpovědi stěžovatele. Jelikož soudy vycházely při posuzování tohoto trestného činu pouze z jiného rozhodnutí, přičemž nezkoumaly souvislost obsahu stěžovatelovy nepravdivé výpovědi, popř. jejích částí, s povahou stěžovatelovy trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, odchýlily se od judikatorní praxe.
Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil. Důvodem tohoto kroku byly nesprávné závěry soudů, jež odporovaly ústavně zaručenému právu na soudní ochranu obviněného[3].
Meritem rozhodnutí Ústavního soudu je účel ochrany obviněného v souvislosti s trestným činem křivé výpovědi, neboť trestný čin křivé výpovědi je v zákoně upraven především proto, aby svědek nevypovídal nepravdivě s cílem prospět nebo uškodit obviněnému. Pokud však nevypovídá pravdivě v úmyslu nezpůsobit trestní stíhání sám sobě, je zájem na ochranu jeho práv, vyplývající ze zásady zákazu sebeobviňování, nadřazen zájmu společnosti jej za tento čin potrestat.
Ústavní soud mimo jiné vyslovil: „Skutečnost, že pachatel má, byť v postavení svědka, možnost odepřít výpověď o svém, do té doby třeba neznámém trestném jednání, nedává státu možnost jej sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede výpověď nepravdivou. Není tedy rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí. Při posouzení trestní odpovědnosti pachatele za jeho výpověď je tak rozhodujícím kritériem její obsah. Zastírá-li pachatel obsahem výpovědi jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi.“[4]
Ústavní soud tak zdůraznil extenzivní (rozšiřující) výklad zásady zákazu nucení k výpovědi, resp. zákazu nucení k sebeobviňování. Státní moc nemá zneužívat mezí jejich aplikace k neoprávněnému získávání usvědčujícímu důkazu. Nepravdivou výpověď určité osoby o její trestné činnosti (nikoli však o trestné činnosti jiné osoby) nelze sankcionovat.
Výše uvedené závěry je třeba brát v úvahu při plánování strategie obhajoby. Tuto strategii je přitom nutné mít připravenou již v době, kdy ještě žádné obvinění nepadlo. Jen tak může daná osoba adekvátně čelit krokům orgánů činných v trestním řízení.
[1] § 216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku
[2] § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku
[3] podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
[4] Nález ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22
